Ještě donedávna byl Václav Klaus vnímán jako nepoužitelný politik hlavně kvůli svým praštěným teoriím o globálním neoteplování a škodlivosti evropské integrace. Po 9. únoru mu navíc nemohou přijít na jméno statisíce Čechů, na něž plnou vahou dolehla hospodářská krize tím, že přišli o zaměstnání jako jediný zdroj obživy. Toho dne totiž jejich tatíček na tiskové konferenci prohlásil, že krize je cosi jako chřipka, která jak sama přišla, tak také sama odejde. Tedy banalita, která nestojí za víc než za povzdech, že po ní zůstane hromada posmrkaných kapesníků.

Kromě nedobrovolných klientů úřadů práce nadzvedl Klausův cynismus také redakci Lidových novin. Komentátor Martin Zvěřina v jejich úvodním sloupku 10. 2. mimo jiné napsal: Prezident ví, že jak krize přišla, tak nepochybně i odejde. Nejspíš má pravdu, nicméně by si nezaměstnaní zasloužili alespoň minimální lidské gesto. Při povodních zaplavené také nikdo nečastoval moudrem: jednou to přijít muselo. Copak je soucit projevem slabosti? Nemůže si jej Václav Klaus dovolit? Cožpak neví, že podobnou necitelností vůči nezaměstnaným ještě více umenšuje jejich důstojnost? Nemyslím, že by si to uvědomoval, milý pane Zvěřino. Dokonce tuším proč. Klausovi je lidskost cizí z toho prostého důvodu, že je prezidentem toliko vysmátých velkoprivatizátorů, kteří si mohou dovolit ordinovat proti chudobě kapky do nosu a ještě se tím podařeným vtipem výborně pobavit.

Samolibí žvanilové nemívají ve zvyku snášet kritiku nebo se nad jejím obsahem aspoň zamýšlet. O Klausovi to platí beze zbytku, což ostatně Jeho Veličenstvo samo potvrdilo hned dva dny po uveřejnění Zvěřinova sloupku. Jeho autora označil tatíček za bolševika a podstatu kritiky za sociální kýč. Dál už jeho hněvivá reakce obsahovala jen rozvláčné školení, čím se stát může a nemůže hospodářské krizi bránit a co vlastně chtěla hlava státu svým pitomým příměrem k banální viróze národu sdělit. Dozvěděli jsme se z úst věhlasného ekonoma v podstatě to, co každý gramotný Čech už dávno ví i bez něho: stát nemůže nic, tím méně pak autorita v jeho čele. Ani slůvko o tom, že by prezidentovi republiky slušel byť jen náznak sounáležitosti k podhradí, najmě k té jeho části, již existenční nejistota přivádí na pokraj zoufalství. Nastávají časy horší a my s tím musíme počítat. Nemáme si namlouvat, že existují nějaká zázračná řešení, jak se tomuto periodicky se opakujícímu jevu vyhnout, kondoloval moudrý mocnář bezradným loudilům o podporu, kteří si ještě horší časy než ty přítomné ani nedovedou představit.

Nabízí se otázka, proč tatíček raději není zticha, když se nezmůže na nic lepšího než na papouškování učebnicových pouček. A hned se nabízí i odpověď: protože v době, kdy už ho světové státnictvo nebere vážně, je mu dobrá jakákoli provokace, která ho dostane na titulní stránky novin. Silně tím připomíná pokračovatele sládkovské politiky Davida Ratha, který se neštítí sáhnout si pro negativní reklamu třeba i do hnědým hnusem obrostlé Hitlerovy kuchyně. Jestliže dnes Klaus přirovnává neštěstí statisíců k banálnímu nachlazení, můžeme se právem děsit toho, k čemu se sníží příště, aby zůstal mediálním hrdinou a Češi nezapomněli, že mají nějakého prezidenta.
Petr Zavoral

Hlavni stranka